Když Gwendolyn zjistila, že je nositelkou časocestovacího
genu místo své sestřenice Charlotte, o zákonitostech cestování časem
nevěděla vůbec nic. Zato Charlotte se spolu s prvními písmenky učila
tančit menuet a dřív než uměla počty, znala všechny anglické panovníky i
pozpátku.
Hned v úvodu knihy se Gwen v kostele, kde
se s Gideonem objevili po skoku z roku 1812, seznámí s duchem malého
chrliče Xemeriem. Ten se na ni pověsí a jede s ní a Gideonem v taxíku až
do budovy Templu, bez sebe radostí, že ho konečně někdo registruje.
"Slyšela jsi mě," řekl chrlič. "Tys mě slyšela!" (str. 23)
Po
příjezdu do Templu čeká Gwen a Gideona výslech ohledně jejich cesty
časem, ve které měli získat do choronografu krev lady Tilneyové neboli
Nefritu, ale Lucy a Paul jim to překazili. Tím pádem vyvstává otázka,
kdo to Lucy s Paulem prozradil? Hlavní podezřelou je samozřejmě Gwen,
protože se do jejich společenství náhle vetřela a nikdo jí nevěří.
Gideon se jí ale zastane a tím ji pro tu chvíli osvobodí. Přesto je toho
na Gwen se vším tím cestováním v čase trochu moc, a tak se člověk
nemůže divit, že když se přidají problémy s láskou, je z toho pořádně
zmatená.
"Teď jsi naprosto nevědoucí a… nevinná, ale nikdo neví, co uděláš v budoucnosti. Nezapomínej, že i pak budeš moct cestovat do minulosti a informovat Lucy s Paulem o naší návštěvě." (str. 46)
Modrá jako safír
začíná přesně v tom okamžiku, ve kterém skončila Rudá jako rubín -
otevře-li si čtenář první díl na poslední stránce a druhý díl na první
stránce, je to, jako kdyby obě knihy byly ve skutečnosti jedna. Autorka v
úvodu nenabízí rekapitulaci děje, proto není vhodné začít číst dvojku
bez přečtení jedničky.
Co se týče akce, Modrá
jako safír je ještě o něco méně akční než Rudá jako rubín, což se ovšem u
knihy s podtitulem obsahujícím slovo láska víceméně dá očekávat. Málo
akce ale neznamená, že se čtenář u čtení unudí k smrti, právě naopak.
Autorka knihu napsala takovým stylem, že je úplně jedno, že člověk
zrovna nečte o žádné konfrontaci - stejně po přečtení tří čtvrtin knihy
nevěřícně kouká na hodiny ukazující půlnoc. Text knihy je totiž plný
komentářů typické sarkastické pubertální hrdinky, nad kterými každý
občas povytáhne koutek úst. Aby toho nebylo málo, malého chrliče Xemeria
a jeho neuvěřitelně trefné poznámky si snad oblíbí každý.
"Co je zač tahle sucharská zrzavá zlomyslná škatule?" vyptával se Xemerius. "Kvůli tobě doufám, že je to jen tvoje velmi vzdálená příbuzná." (str. 96)
Druhý díl série Drahokamy už
zavání láskou o něco více než ten předchozí. Nicméně, občas má čtenář
chuť nerozhodného a tajemného Gideona doslova nakopat do zadní části
těla. Autorka oplývá tak velkou schopností člověka absolutně vtáhnout do
děje, že ho můžou napadnout nejrůznější násilné činy, které by
nejraději tomu klukovi provedl.
Kerstin Gierová
na nedočkavce vyzrála tím, že úplně na konec knihy vložila šifru.
Člověk si říká, že přece nebude luštit nějakou šifru jako v páté třídě…
Stejně ale nakonec listuje stránkami rychlostí blesku a zapisuje
písmenka, protože na odpověď prostě nemůže čekat až do dalšího dílu
série.
Modrá jako safír je oddychovou knihou
spíše pro dívky, protože obsahuje velkou míru zamilovanosti. Ovšem co se
týče věku čtenářek, myslím si, že neurazí nikoho, protože je napsaná
opravdu velmi čtivou formou s četnými vtipnými pasážemi.
Tuto recenzi jsem napsala pro web fantasya.cz
Určitě bych si jí chtěla přečíst ale nevim kdy to bude,zatím se mi válí v knihovničce
OdpovědětVymazat