pondělí 21. října 2013

RC Review: Indigové kouzlo



Alchymisté. To je organizace, které Sydney Sageová celý život věřila a jejíž úkoly odhodlaně plnila, ať už se jednalo o občasnou likvidaci mrtvoly Strigoje, nebo o ochranu vampýrky. Dalo by se říct, že ještě před nedávnou dobou by Sydney s radostí brala párek mrtvých Strigojů.
Místo toho se nějakým řízením osudu ocitla na univerzitě nedaleko Los Angeles jakožto oficiální alchymistická ochránkyně morojské princezny Jill. Žije tedy obklopená vampýry a dhampýry, přičemž už si pomalu ani nevzpomíná, proč k nim kdysi pociťovala odpor typický pro její povolání. Dokonce je považuje za své přátele, a mezi ní a Adrianem už zřejmě není jen čistě přátelský vztah, ač se snaží sebe i své okolí přesvědčit o opaku.
„Takže…jsi s tím vším skončil? Už jsi to tak přestal cítit?“ „Ale ne,“ odpověděl. „To ani v nejmenším.“ (str. 28)
Po nedávném problému s Bojovníky Světla pochybuje mladá alchymistka o ušlechtilých úmyslech skupiny, v níž byla vychována, a proto začne pátrat po zmizelém alchymistovi s podivným indigovým tetováním, kterému se nějakým způsobem podařilo od alchymistů utéct a který se teď skrývá. A snad aby ještě více podpořila své protialchymistické činy, čím dál více se zaplétá do magie, protože je zřejmě jediná, kdo může chránit mladé dívky před útokem čarodějnice, která z nich vysává moc, krásu a sílu. No, na jednu lidskou dívku toho rozhodně není málo…
Indigové kouzlo je v pořadí třetím dílem série Pokrevní pouta od Richelle Mead, autorky bestsellerové Vampýrské akademie, na niž tato série volně navazuje. Stejně jako předchozí dvě knihy se téměř oprošťuje od hlavních hrdinek Vampýrské akademie a soustředí se na svět mladé alchymistky, která snad nemůže být odlišnější od energické a vášnivé Rose, na kterou byli čtenáři zvyklí. Místo toho jsou svědky postupné proměny Sydney, která se z upjaté a předčasně dospělé ženy konečně stává téměř normální dívkou a která dokonce začíná věřit více svému úsudku než úsudku alchymistů.
Autorka ani tentokrát nezklamala a třetí díl Pokrevních pout se nese v naprosto stejném duchu jako všechny její knihy - čtenáře, který má vztah k postavám a oblíbil si autorčin jazyk psaní, budou bavit především Adrianovy průpovídky, Sydneyin suchý sarkasmus a milý, nenáročný děj. Ač je během čtení rozeznatelná snaha učinit děj trochu akčnějším a zaměřit ho na útoky čarodějnice na mladé dívky a Sydneyině snaze tyto oběti kouzly chránit, hlavní zápletkou je stále postupný obrat v Sydneyině životním postoji. Celou knihu se totiž zmítá mezi tím, že se nemůže s Adrianem bavit, protože ji miluje a to je přece mezi lidmi a vampýry nepřípustné, a tím, že se od něj očividně nedokáže držet dál. A navíc ho potřebuje, je tedy stále znovu a znovu vystavena silnému jiskření mezi nimi. Čtenář má tedy leckdy samým rozladěním chuť obrátit oči v sloup, pořádně se Sydney zatřást a říct jí, ať už sakra otevře oči a přestane se tvářit, jako že je jí ten kluk lhostejný.
Indigové kouzlo je ideální knihou, se kterou si člověk v tomto chladném ročním období zaleze do postele a odpočine si. Jediná akce nastane typicky v závěru knihy a čtenář rozhodně nezažije smršť pocitů, která by ho provázela ještě po dočtení. Milovník příběhu a postav Pokrevních pout tuto poutavou knihu přečte rychle, užije si ji, a na samém konci ji s potěšeným úsměvem odloží s tím, že to byl milý příběh. I přes absenci sžíravého napětí se ale zase celý půlrok bude během čtení horších knih s nesnesitelnými postavami těšit na další pokračování. A pokud by někomu scházela dostatečná motivace, v den vydání by mělo jít do kin chystané filmové zpracování Vampýrské akademie.

Recenzi jsem napsala pro web fantasya.cz

2 komentáře: