Recenze: Delirium

Pro všechny milovníky dystopie se ke konci minulého roku na pultech objevila další kniha pojednávající o vymyšleném světě v daleké budoucnosti. Tentokrát jde o svět, v němž je zakázána láska.

"Už je to šedesát čtyři let, co prezident a Konsorcium prohlásili lásku za nemoc." Tak začíná příběh o Leně, dívce, která vyrostla v přesvědčení, že láska je nemoc, dokonce smrtelná. I ona musí v den svých osmnáctých narozenin podstoupit operaci, po které se stane vyléčenou a láska ji už nikdy nebude moct ohrozit. S tím je Lena srozuměná a nijak jí to nevadí, ale…Jak už to tak bývá, zamiluje se. To už samo je průšvih, jejím vyvoleným je ale navíc Nežádoucí, tedy někdo, kdo žije mimo vymezené státy USA a tedy i mimo pravidla státu. Pro Lenu a Alexe tedy nastává nejen boj s časem, ale vlastně s celým jejich světem.

Pokud si někdo po přečtení věty, ve které se vyskytuje slovo láska, zaklepal na čelo, neměl by hned házet takříkajíc flintu do žita. Delirium není žádná zamilovaná slátanina. Dva lidé se do sebe zamilují někde v necelé polovině knihy, a v té chvíli dostávají události spád. Ovšem Delirium je vcelku objemný kousek a občas si člověk při čtení říká, že by tam některé pasáže bylo lepší vyškrtat. Nicméně tato kniha člověka chytí, nepustí a po dramatickém konci donutí běžet shánět druhý díl, který u nás vyšel v lednu. Deliriu dávám 95%, protože určitě nejen mě je schopné zaujmout a nadchnout.